S loďmi jsem začínala ještě skoro jako dítě,  jako malá slečna. Tehdy jsem obdivovala plachty, strašně jsem toužila jezdit na plachetnici a měla jsem štěstí, že v Poděbradech existoval jachtařský oddíl.

Nebyla jsem žádný přehnaně sportovní typ a mí rodiče byli překvapení, co mě to napadlo, ale okamžitě se zapojili, takže jsem měla i rodičovské zázemí. Vlastně, když na to teď zpětně vzpomínám, tak jsem zajistila náplň a koníčka pro celou rodinu na mnoho let.

Všichni se stali členy oddílu. V závodní sezoně mamka pátek co pátek opustila nudnou plotnu a užívala si víkendy tak, jak se jí ani nemohlo zdát, táta, ne že by nebyl pořádný chlap, ale teď byl chlap ještě víc. Naučil se stavět lodě, později stavěl i loděnici, nabyl na důležitosti. 

A náš mazánek, moje malá sestra, ta si to také patřičně užívala. Jak jsme přijeli k vodě, hned zmizela v hejnu dětí. Fakt měla hezké dětství, ráda vzpomíná. Ale především, všichni jsme se těšili na setkávání s přáteli, u vody to skutečně žilo. Je na co vzpomínat, máme spoustu krásných fotek.

A to není všechno. Teď napíšu něco, co jsem ještě nikde nezmínila. Jachtaření byl magnet na kluky. Většinou se ptali: „A co děláš za sport?“ „Jachting.“ Chvíli lapali po dechu a pak samozřejmě chtěli svézt. Obdiv jsem měla jako málo která.

Jenže: pak jsem se zamilovala, naštěstí aspoň do vodáka, vlastně jsem se jenom přemístila z jedné loděnice do druhé. Ale jachting jako takový vzal v mém životě na dlouhá léta za své.

Manželství je báječná věc, děti ještě báječnější. Ale má to svá ale. Mně se nepodařilo uhlídat si své já. Plně jsem se věnovala domácnosti, manželovi a hlavně dětem. Péče o děti mě uspokojovala a naplňovala, s tím problém nebyl. Jenže to všechno mělo ještě bohužel obvyklý doprovod: starosti, stresy, vyčerpání, frustrace a neuspokojení. Problém byl s uznáním ze strany partnera. Lze se divit? Kolik let budete zajímavá jenom hustou omáčkou nebo tím, že děti mají suchý nos?

Plíživě jsem si přestávala sama sebe vážit. Také jsem si osvojila dodnes pro mě dost nepříjemný zlozvyk: ať po mně chtěl kdokoliv cokoliv, okamžitě jsem všeho nechala a šla mu vyhovět. Pustila jsem všechno z ruky a věnovala se druhým.

Byla jsem tu pro každého, jen ne pro sebe. Když jsou děti malé, je to v pořádku, ale já s tím bojovala ještě donedávna. Musela jsem se učit říct: „Ne, teď ne, teď dokončím svou práci a ty počkáš.“ A víte, co se stane, když tohle řeknu? Oni fakt počkají.

Čím to je? Já myslím, že tím, že jsem si konečně uvědomila svou hodnotu, postavila se na vlastní nohy a začala si plnit svůj sen. Sen o návratu k lodím. Vzala jsem to z gruntu a udělala si kapitánské zkoušky. Držet ten průkaz, to je ještě lepší než držet řidičák. Však ono to také nic jiného není, je to řidičák na loď. A držet v ruce kormidlo, to je fascinující pocit, to jste někdo úplně jiný.

Já si vlastně ani nemůžu moc stěžovat na období, kdy jsem byla nespokojená, neuznávaná a osamělá, protože jsem na to už skoro zapomněla. Zmiňuji to proto, že totéž neustále řeší někdo v mé blízkosti. Je toho fakt hodně kolem. A já bych tak ráda, aby ženy byly spokojené, aby byly v pohodě, aby je bavil život, aby byly pro muže zajímavé, aby měly hodně přátel.